Vývoj přírody v kotlině ve čtvrtohorách

Zatím poslední doba ledová, zvaná würmská, začala před nějakými 70 000 roky a trvala asi 60 000 let. Naše území pokrývala severská tundra. Ještě velmi přírodního lovce a sběrače, člověka neandrtálského, nahradil člověk moudrý archaický, v němž již můžeme shledávat praotce našeho druhu. Poslední ledovou dobou skončily před 10 000 roky starší čtvrtohory, zvané pleistocén, a začala “naše doba”, holocén.

Na místě tundry doby ledové se začala šířit tajga, tvořená nesouvislými háji borovic a bříz a travnatou stepí. V této krajině žila stáda divokých koní a sobů, v jejichž stopách se pohybovaly tlupy dosud neusedlých lidí, lovců a rybářů, prožívajících dobu kamennou.

Asi v 7. tisíciletí před naším letopočtem se výrazněji oteplilo; bylo o něco tepleji a sušeji než dnes. Toto období se označuje jako boreál. Krajinu porostly souvislé doubravy s hojnou borovicí a lískou. Zejména na březích řek, lemovaných hustými lužními lesy, prožíval člověk svůj přechod od života kočovného lovce, rybáře a sběrače k práci zemědělce, obývajícího první trvalejší osady. Toto období se označuje jako střední doba kamenná, čili mesolit.

V 6. tisíciletí př. n. l. se ještě více oteplilo a co bylo zvlášť důležité, klima se podstatně zvlhčilo. Na 3000 let žily naše kraje ve velmi příznivém klimatickém období, zvaném atlantik. Pražské území se snažil pokrýt - již v souboji s odlesňováním prvních zemědělců - převážně listnatý les. Jeho hlavními dřevinami byly duby. Nejteplejší a nejsušší polohy na svazích, obrácených k jihu, porůstaly téměř čisté doubravy, v nichž místy prosvítaly skalní stepi. Slunečné planiny dnešní Letné a Bohnic pokrývaly lipové doubravy. Naopak v chladnějších a vlhčích svazích, obrácených k severu, a v hlouběji zaříznutých údolích, doplňovaly porostní skladbu habry - rostly tu habrové doubravy. V široké nivě Vltavy rostla jilmová doubrava, doplňovaná topolem černým. Ten obsazoval především nepevné břehy stále se stěhující řeky. Jenom v úzkých údolích menších potoků nebyly duby hlavními dřevinami; v těchto místech rostly ponejvíce olšové jaseniny. Taková byla přirozená tvářnost krajiny, která by se byla s největší pravděpodobností plně rozvinula a uchovala do dnešní doby, pokud by se nebyl vývoje chopil člověk. Ten se stal i na našem území zemědělcem a vstoupil do poslední fáze doby kamenné - neolitu. Někdy se tato významná změna označuje jako neolitická revoluce. Začal významným způsobem ovlivňovat krajinu. V našem území, které bylo od počátku přitažlivé pro zakládání trvalých osad, ji během několika tisíciletí dalšího vývoje téměř úplně odlesnil.

Ve 4. tisíciletí př. n. l. výrazně ubylo srážek, klima se stalo teplým a suchým. Toto období se označuje jako epiatlantik. Spíše než pro les bylo tehdejší klima příznivé pro step, a tedy i pro zemědělské odlesňování krajiny. Nějakých 1800 let př. n. l. začalo zemědělské obyvatelstvo naší země po tradičním kameni využívat kovu - nastala doba bronzová. Tento vývoj dále podpořil odlesňování krajiny.