Člověk na území kotliny od pravěku po středověk

Pravobřežní část Trojské kotliny nepatřila k hlavním pravěkým sídelním oblastem. Naopak levobřeží, tedy území od Bubenče a Podbaby přes Dejvice, Vokovice, Veleslavín až do Liboce, patřilo v pravěku k nejvyhledávanějším. Bylo to dáno zřejmě nejen vodními zdroji a příznivým mikroklimatem, ale i kvalitou půdy.

Stopy po přítomnosti nejstarších lidí se přímo v Trojské kotlině dosud nenašly. Nejbližší paleolitické nálezy (paleolit - starší doba kamenná - 2 500 000 až 10 000 let př.n.l.) pocházejí ze Suchdola. V roce 1975 tu byly napravo od silnice do Černého Vola objeveny staropaleolitické nástroje (starší paleolit - 700 000 až 250 000 let př.n.l.), vyrobené z valounů nebo zlomků buližníku a křemence. Svědčí o tom, že i pražské území bylo navštěvováno skupinami staropaleolitických lidí (druhu Homo erectus), kteří se pohybovali na svých cestách za potravou na velké vzdálenosti, po známých trasách a periodicky osidlovali nejvhodnější terénní útvary jako napajedla nebo stezky zvěře či zdroje surovin k výrobě nástrojů.

Významné naleziště z doby o něco mladší - ze středního a mladšího paleolitu (250 00 až 10 000 let př.n.l.) se však nachází přímo naproti Podhoří - v Sedlci, v místech hliníku bývalé Hergetovy cihelny. Ve čtyřicátých až šedesátých letech tu pak byla při těžbě spraší nad meandry řeky objeveny pozůstatky lidské krátkodobé, periodicky se opakující přítomnosti a činností loveckého charakteru. Zbytky ohnišť jsou dokladem toho, že člověk již ovládl oheň. Kamenné nástroje byly kupodivu, tak jako ostatní pražské nálezy ze středního paleolitu, vyrobeny převážně z valounů křemene a křemence, které z hlediska pokročilejší středopaleolitické úštěpové technologie, vyžadující surovinu všestranně štípatelnou (pazourek, rohovec nebo jemnozrnný křemenec), nebyly nejvhodnější.

Doklady osídlení z období následujícího, mladšího paleolitu (40 000 až 10 000 let př.n.l.), tedy ojedinělé mladopaleolitické nástroje, kosti zvířat a pozůstatky “diluviálního" člověka se v Praze nacházely převážně v cihelnách. V cihelně Julisce nalezl Josef Antonín Jíra roku 1892 dlouhý pazourkový nůž a v roce 1903 kosti nosorožce a další pazourkovou čepelku. Jednu z nejzajímavějších lokalit z mladšího paleolitu v Čechách pak najdeme v blízkém sousedství Trojské kotliny. Je jí známá Jenerálka, bývalá cihelna A. Baráčka. Nejdůležitější objev tu učinil v roce 1895 profesor geologie a paleontologie na Karlově universitě Jan Nepomuk Woldřich. Nalezl zde část mladopaleolitického sídliště - zbytky ohnišť a popelovitou vrstvu s rozbitými kostmi zvířat (mamut, nosorožec, tur, kůň, sob) a velkou kolekcí 414 kamenných nástrojů.

Pozdní paleolit (10 000 až 8 000 let př. n. l.), období před proniknutím zemědělské revoluce na naše území, nebyl na území Trojské kotliny doložen žádnými nálezy.

V následujícím neolitu (do 4. tisíciletí př.n.l.) se šíří nový, zemědělský způsob hospodaření. Neolitičtí lidé si budují velké dřevěné, tzv. dlouhé domy a ohrady pro dobytek, k čemuž potřebují dokonalejší nástroje jako sekery, tesly a dláta, které vyrábějí z kamene novými technikami: broušením, řezáním a vrtáním. Používají se ještě i drobné kamenné úštěpy, například jako součásti srpových ostří skládaných z jednotlivých čepelek, vložených do rukojeti ze dřeva či parohu. Lidé postupně ovládli i další vymoženosti: začali si vyrábět keramické nádoby, spřádat nitě a tkát látky, mlít obilí na kamenných drtidlech apod. Na území Prahy přišli první zemědělci již před rokem 5 000 př. n. l. I Trojská kotlina v této době hostí své první trvalejší obyvatele - lid kultury s lineární keramikou a posléze s keramikou vypíchanou. Stopami po nich jsou převážně sídlištní jámy se zlomky keramiky - je zdobená rytými volutami, klikatkami a vrypy a poté pásy vpichů, prováděných dřevěnými či kostěnými kolky - a hroby s kostrovými pohřby, které se již od 80. let minulého století nacházely v prostoru mezi Bubenčí a Podbabou. Vypíchaná keramika byla nalezena také v Královské oboře, při stavbě dráhy v 80. letech minulého století.

Neolitické nálezy známe i z pravého vltavského břehu. Kulturní vrstva s lineární keramikou byla zjištěna roku 1968 v místech bývalé hospodářské usedlosti Tříkrálky v Bohnicích v ulici V Zámcích č. 56 a kostrový hrob kultury s keramikou vypíchanou v roce 1913 při stavbě domu pana Hořejšího v ulici Nad Kazankou č. 40. Z něho byl získán náhrdelník z mušlových trubiček a mramorové náramky, které jsou pozoruhodné tím, že surovina pro výrobu těchto ozdob byla těžena v prvních prokázaných lomech v Čechách v okolí Sázavy. Ze závěru neolitu pochází kostrový hrob objevený v roce 1936 ve Stromovce. Byla v něm pohřbena patrně starší žena ve skrčené poloze na pravém boku se dvěma nádobami, provrtanými kamennými kroužky a náhrdelníkem z drobných kamenných korálků a zlomků měděných trubiček, které patří k prvním měděným ozdobám zjištěným na našem území. Dva žárové hroby, patřící lidu kultury jordanovské, prozkoumal J. A. Jíra v areálu Reiserovy pískovny.

Někdy kolem poloviny 4. tisíciletí př. n. l. nastává v Evropě období, v němž se až do počátku 2. tisíciletí př. n. l. střídá celá řada kultur. Toto přechodné období mezi neolitem a dobou bronzovou, nazvané eneolit, charakterizuje několik jevů. Především se začíná užívat kov (měď a bronz) k výrobě nástrojů a ozdob, postupuje řemeslná specializace, rozvíjí se směnný obchod a s rozšiřujícím se chovem dobytka roste i úloha muže jako vykonavatele většiny důležitých činností. Eneolitičtí lidé žijí v chatách menších rozměrů, které obývá vždy jedna rodina současného typu, v opevněných rovinných osadách nebo na výšinných sídlištích. Půdorysy takových chat z mladšího eneolitu, patřící kultuře řivnáčské, byly nalézány ve 30. a 60. letech v prostoru nároží ulice Ve struhách a U hřbitova v Bubenči. Výšinná sídliště z období eneolitu známe z Trojské kotliny a jejího nejbližšího sousedství hned tři: na levém břehu je to staroeneolitické sídliště kultury nálevkovitých pohárů na Babě, ohrazené dvěma příkopy a palisádou, na kterém byly zjištěny pozůstatky obytných polozemnic, pecí na vypalování keramiky a velké množství keramických zlomků a kamenných nástrojů. Na pravém břehu pak pocházejí eneolitické sídlištní nálezy z ostrožny nad Podhořím, pomístně zvané Na Farkách, kde byla v roce 1974 odkryta chata s keramikou a kamennými a kostěnými nástroji. Poslední v pořadí - výšinné sídliště Zámka u Bohnic - bylo objeveno jedním z průkopníků pražské archeologie páterem Václavem Krolmusem v polovině 19. století. Od té doby zde bylo prozkoumáno několik desítek objektů, patřících povětšině kultuře řivnáčské. Eneolitické hrobové nálezy pocházejí opět převážně z Bubenče. Při stavbě nové Mauthnerovy přádelny objevil J. A. Jíra 18 hrobů se skrčenými kostrami, patřících kultuře nálevkovitých pohárů. Další pohřebiště, tentokrát z období mladoeneolitické kultury zvoncovitých pohárů, bylo již od roku 1890 porušováno u bývalé Hoyermannovy továrny (dnes v ulici Ve struhách).

Zhruba od 17. století př.n.l. se ve střední Evropě objevují první kulturní skupiny doby bronzové. Čechy se v té době staly ústřední oblastí významné starobronzové kultury únětické, která byla poprvé rozpoznána a nazvána podle pohřebiště, objeveného v minulém století v Úněticích, dnes na severním okraji Prahy. Měla přímé spojení a alpskými důlními a metalurgickými okrsky, dokladem čehož jsou mimo jiné nálezy měděné suroviny v podobě hřiven. Nejčastějšími pozůstatky únětické kultury jsou kostrové hroby, které se zvláště v prvních desetiletích našeho století nacházely v oblasti Bubenče, Dejvic a Libně. V roce 1920 objevil J. A. Jíra při stavbě dvou domků v dnešní Jednořadé ulici část pohřebiště - 14 hrobů - kultury protoúnětické a v sousedství bubenečského hřbitova pozůstatky osady patřící téže kultuře. Z prostoru Hoyermannovy továrny pochází hromadný nález bronzových kruhů a náramků a také 3 kostrové hroby a sídlištní jámy únětické kultury, z pozemku Mauthnerovy přádelny pak další tři sídlištní objekty. Na pravém vltavském břehu jsou únětické a věteřovské nálezy známy z ostrožny Na Farkách nad Podhořím: v 60. a 70. letech zde byla zkoumána věteřovská osada, obehnaná mělkým příkopem a ohrazená patrně palisádou a zdí z nasucho kladených kamenů. Zachyceny byly i zásobní a sídlištní jámy s keramikou a kamennými nástroji. Na pravém břehu při prokopávání ulice Nad Kazankou v poloze U lisu zachránil někdy v letech 1914 - 1916 pan učitel Růžička inventář žárového hrobu ze střední doby bronzové, který tvořila amfora se svisle kanelovaným hrdlem, čtyřmi vypnulinami a dvěma úšky na těle, přikrytá obrácenou mísou se třemi laloky na okraji, a dále hlazený džbánek rovněž zdobený čtyřmi vypnulinami.

Mladší a pozdní doba bronzová (asi 1 200 až 700 let př.n.l.) je vrcholem celé epochy bronzu. Vzkvétá obchod s mědí, cínem, solí a dalšími surovinami, vznikla již i střediska pro jejich dolování, lidé běžně používají bronzové nástroje ve všech oblastech své činnosti, objevují se i luxusní předměty, jako nádoby i součásti zbroje, tepané z bronzového plechu, ba dokonce zaznamenáváme již první nástroje z nového kovu železa. Díky zlepšené zemědělské produkci, kterou dokládají velké počty zásobních obilních jam na sídlištích, vzrostl počet obyvatel a tím i hustota osad. Reprezentantem tohoto období je u nás lid kultury knovízské, který ve své době osídlil řadu dosud nikdy neobydlených končin. Podle vysokého počtu knovízských nálezů na pražském území se soudí, že právě ono patřilo ke krystalizačnímu jádru této kultury. V Bubenči byla zjištěno knovízské pohřebiště a sídliště v Královské oboře v prostoru dnešního výstaviště, kde bylo roku 1890 před bývalým hlavním výstavním palácem zachyceno na 190 kulturních jam. Na trojské straně se knovízské sídliště a pohřebiště nacházelo v prostoru mezi ulicemi Trojskou a Nad Kazankou u zahrady bývalého Pomologického ústavu (dříve nazýváno polohou “U lisu").

Po vyčerpání ložisek mědi a cínu a tím i možností výroby a zpracování bronzu lidé objevují železo jako nový materiál k výrobě nástrojů, odpovídající jejich rozvíjejícím se potřebám. Ve střední Evropě se železo obecně rozšířilo někdy na začátku 8. století př. n. l., což je zároveň doba, kdy s počátkem starší doby železné neboli halštatské končí pravěk a začíná doba historická. Dobu halštatskou na pražském území představuje kultura bylanská. Na území Trojské kotliny leží (kromě několika ojedinělých nálezů) dvě významná naleziště z tohoto období. Mezi bývalou Mailbeckovou cihelnou (dnes prostor u hotelu International) a bubenečským hřbitovem se rozkládalo zatím největší pohřebiště bylanské kultury, které bylo používáno až do začátku mladší doby železné. První hroby tu při odkopávkách hlíny u bývalého hostince U Modré růže objevil J. A. Jíra v letech 1906 až 1908. Do 30. let tu bylo prozkoumáno asi 55 převážně žárových hrobů, z toho jeden se čtyřkolovým vozem. Druhou lokalitou je již dříve zmiňovaná ostrožna Na Farkách nad Podhořím.

Kolem roku 500 př.n.l. se v písemných pramenech objevují první zprávy o Keltech jako obyvatelích nejzazší části Evropy, v jejichž zemi pramení řeka Dunaj. Od jména jednoho jejich kmenů, Bójů, se odvozuje jméno naší země - Bohemia. Keltské nálezy v Trojské kotlině jsou známy pouze z její levobřežní části. V letech 1901 až 1902 byly objeveny hroby s nataženými kostrami v Královské oboře při přístavbě elektrické dráhy. Na počátku století byl zjištěn také keltský hrob při opravě cesty u někdejší Hoyermannovy továrny v Bubenči, v roce 1931 pak čtyři hroby v ulici Ve struhách, patřící patrně k témuž pohřebišti.

V době kolem změny letopočtu Keltové v našich zemích, ale i jinde v Evropě, podlehli tlaku Germánů ze severu a vyklidili velkou část dosud drženého území. Hlavní složku obyvatelstva tvořili u nás pak germánští Markomani. Stopy po jejich zdejším pobytu se v Trojské kotlině nacházely již od 80. let minulého století. Osada z doby římské, která trvala až do doby stěhování národů, byla zjištěna na téměř celém pozemku Mauthnerovy přádelny a zasahovala až k Císařskému mlýnu. V jejím areálu bylo nalezeno mimo jiné téměř osmdesát železářských pecí, což z ní činí největší středisko germánského železářství u nás. Dalším významným nálezem je bohatý hrob velmože ze starší doby římské, který byl objeven roku 1948 při stavbě domu čp. 717 mezi Albánskou a Čínskou ulicí.

Pro dobu stěhování národů (od 5. století n.l.) není v Čechách dostatek pramenů ani písemných ani hmotných, dokonce převážná část materiálu, shromážděná z pražského území J. A. Jírou, byla zničena za 2. světové války. Z Trojské kotliny je známo významné pohřebiště, objevené v minulém století v Mailbekově cihelně v Podbabě v místech dnešního hotelu International, které trvalo od mladší doby římské až do počátku 7. století. Keramika, železné nástroje, krásně zdobené spony a kostěné hřebeny jsou jak místními výrobky, tak importy západního a jihozápadního původu.

V době stěhování národů začínají pronikat na území střední Evropy Slované. Počátky slovanského osídlení našich zemí spadají do 6. a 7. století, kdy přicházejí, usazují se zde a vytvářejí svůj první předstátní útvar - Sámovu říši. Na konci 9. století vzniká český stát. Doklady časně slovanského osídlení pocházejí z prostoru Mauthnerovy přádelny, mezi Papírenskou ulicí a Císařským mlýnem. Dva časně slovanské žárové hroby s pinzetou, železným nožíkem a spáleným kostěným hřebenem byly objeveny v roce 1972 při stavbě bohnického sídliště. Nejstarší slovanská keramika byla nalezena též na hradišti Zámka u Bohnic. Toto významné slovanské hradiště se rozkládá na trojúhelníkovité ostrožně vysoko nad Vltavou. Dodnes je patrný val na jeho severní straně a zbytek valu u předpokládaného východního vstupu. Na západní straně byl výzkumem zjištěn žlab pro palisádu. Opevnění bylo vybudováno na rozhraní 8. a 9. století, se vznikem Pražského hradu pak význam tohoto hradiště, podobně jako dalších velkých slovanských hradišť na pražském území, postupně klesá.

Od 10. století se osídlení z důležitých center rozšiřuje po téměř celém území Velké Prahy. Příznivější přírodní podmínky v té době skýtá levý vltavský břeh. O pravobřežní starobylé osadě Bohnicích nacházíme zmínky v roce 1158 v listině proboštství vyšehradského a musela být již tehdy osadou ne malou. Tehdejší vyšehradský probošt Gervasius zde dal totiž vybudovat kostelík v románském slohu, který vysvětil za přítomnosti krále Vladislava I a jeho manželky i pražského biskupa Daniela.

V průběhu středověku se vytvořila struktura obcí po obvodu Trojské kotliny, která existuje dodnes: Bohnice, Přední Ovenec (dnes Bubeneč) a Holešovice. Předním Ovencem probíhala cesta z Prahy na sever, která překonávala Vltavu významným brodem. Při pravobřežní straně tohoto brodu vznikla malá obec Zadní Ovenec, pozdější Troja. Již za přemyslovských králů kotlinu významně ovlivňovala Královská obora. I díky ní se dlouho uchoval zemědělský charakter pravobřežní části, jehož prvky se udržují dodnes.