Velká povodeň v srpnu 2002 na dolní Vltavě

Dolní Vltava od přehrad po Mělník byla zásadním způsobem regulována na přelomu 19. a 20. století. Později prováděné zásahy, jako výstavba či rekonstrukce jednotlivých zdymadel, již základní regulační stavbu jen doplňovaly. Generace vodohospodářů držely regulaci Vltavy, coby technické dílo mimořádného rozsahu, ve velké vážnosti. Pokládaly regulaci právě za stav, v němž má být řeka udržována. Velká povodeň v srpnu 2002 vystavila vltavskou regulaci zkoušce.

Vzhledem k tomu, že rozsah povodně roku 2002 významně přesáhl parametry, na něž bylo dílo navrhováno, lze říci, že samotná regulační stavba, tedy úpravy řečiště a břehů a soustava zdymadel, obstála poměrně dobře. Po stavebně technické stránce se osvědčila pražská kamenná nábřeží. Dílčí škody vznikly často na těch částech regulační stavby mimo střed Prahy, které již beztak nebyly příliš účelné a také nebyly příliš systematicky udržovány. Jedná se o břehové dlažby, opevnění potahové stezky a tzv. koncentrační stavby, tedy příčné a podélné hráze, jejichž účelem bylo soustřeďovat řečiště, a tím zejména zlepšovat podmínky pro plavbu. Tyto prvky byly zčásti poplatné již dávno překonaným způsobům plavby -  voroplavbě a plavbě s vlečením lodí ze břehu. Význam koncentračních staveb byl mnohde setřen pozdější výstavbou či rekonstrukcí zdymadel. Například na Zbraslavi, pod ústím Krňáku, povodeň zničila podélnou koncentrační hráz a z původní tzv. výhonové tůně vytvořila postranní říční tůň. Působení této hráze by nemělo být postrádáno, protože plavební hloubky na řece již zajišťuje vzdutí jezu v Modřanech. V Trojském úseku Vltavy, kde plavební dráha vede samostatně v podbabském plavebním kanálu, již dříve čas setřel většinu stop regulace, a povodeň tento proces dokonala. Dnes tu již sotva kdo pozná, že před sto lety i v tomto úseku, upravovaném kvůli voroplavbě, bylo koryto soustavně technicky upraveno. Na řadě dalších míst povodeň rozebrala břehové dlažby nebo naopak dotvarovala břehy vrstvami splavenin. Mnohé z těchto tzv. povodňových škod vlastně nejsou škodami a naopak je lze přijmout za součást vývoje, příznivým způsobem obnovujícího přirozenější ráz řeky. Samostatnou kapitolou jsou ovšem břehové porosty.

Hlavně na území Prahy však povodňová prověrka regulace vyzněla nepříznivě, co se týče její celkové koncepce. Povodeň velmi výrazně připomenula, že při výstavbě regulace nešlo jen o zesplavnění řeky a o provádění povodní, ale že této stavby bylo využito k podstatně problematičtějšímu účelu, totiž k omezení prostoru, zaujímaného řekou. Regulace odebrala řece četná její postranní ramena a poměrně rozsáhlá záplavová území, která pak měla být využívána „efektivněji“. Systém drobných ostrovů a ramen na Těšnově, říční rameno v Karlíně, Rohanský ostrov, systém ramen a ostrovů v Libni, rameno bývalého Holešovického ostrova v Troji, původní rameno Císařského ostrova v Bubenči, z něhož zůstala pouze povodňově slepá Malá říčka u Královské obory. Tvarováním samotného regulovaného řečiště byla mu dána značná průtočná kapacita, avšak během století po regulaci se v územích, odebraných řece, odehrávaly různé stavební, skládkové a podobné aktivity, které v úhrnu omezily povodňovou průtočnost nivy. Není pochyb o tom, že povodeň v roce 2002 by proběhla Prahou o něco lépe, pokud by zejména v dolní polovině města měla k dispozici celou původně zaplavovanou nivu, o zrušených říčních ramenech ani nemluvě. (Paradoxem regulace vltavské nivy je, že řece odebraná území beztak z velké části nebyla nikdy účelně využita. Jak ukazují bývalé vltavské ostrovy - Rohanský, Libeňské a Holešovický, nejběžnějším modelem jejich využití v průběhu 20. století byly navážky a rumiště.)

Potřebnost rehabilitace Vltavy v Praze

Zdá se, že po získané zkušenosti bude město Praha přehodnocovat svoji protipovodňovou ochranu. Nevyhne se tomu zejména v souvislosti s koncepcemi dalšího využívání území zaplavených čtvrtí a s ochranou inženýrských staveb, především metra, případěn uvažované severní větve městského silničního okruhu. Pokud se rozhodne významně posílit svoji povodňovou bezpečnost, pak nepochybně jedním z bodů, které musejí být řešeny, je zásadní rehabilitace nivy Vltavy v Praze. Nejdůležitější je v dolní části města, která je klíčová vzhledem ke zpětnému vzdouvání povodňových průtoků směrem do historických čtvrtí. Rehabilitace Vltavy v dolní části Prahy, která nepochybně bude mít charakter soustavy významných investičních projektů, by se měla týkat celého území od dolního okraje „kamenných nábřeží“ po severní okraj Prahy. Vzniká příležitost velmi vhodným způsobem spojit hlediska a potřeby vodního hospodářství a tvroby a ochrany krajiny, neboť v základních bodech jsou zajedno:

·        Odstranění nevhodných stavebních objektů, omezujících povodňovou průtočnost nivy.

·        Částečné obnovení nebo nahrazení průtočné kapacity starých říčních ramen.

·        Přiměřené využití záplavových území, zejména bývalých ostrovů. Jako velmi vhodná pro Prahu, přínosná i v obdobích mimo povodně, se jeví koncepce přírodě blízkých parků s velkým podílem travnatých ploch a extenzívních sportovišť, bez doplňkových stavebních objektů.

Velká povodeň se takto může stát impulzem pro obnovení zelené nivy v Praze. V úvahu přicházejí zejména tyto konkrétní projekty:

·        Obnovení starých říčních ramen v Libni a rehabilitace tamějších ostrovů. Prostor nad Libeňským mostem zaujímají navážky a staveništní plochy. Bývalá ramena a ostrovy pod mostem hanobí areál bývalých Českých loděnic a městečko autobazarů. To, co mělo jakousi pozitivní atmosféru, sportovní loděnice a foglarovské klubovny vodních skautů u Staré plavby, bylo převážně povodní zničeno.

·        Rehabilitace bývalého Holešovického ostrova v Troji. Částečně obnovené říční rameno by posilovalo povodňovou průtočnost nivy a současně by tvořilo cenný doplněk parkově - krajinářské úpravy. Část břehu bývalého ostrova lemuje stará protipovodňová hráz. Protože nebyla dokončena, nechrání žádné území před zatápětím. Představuje však významné zúžení povodňového průtočného profilu, a tak přispívá ke zpětnému vzdutí. V rámci úprav území by měla být ostraněna, aby byl Holešovický ostrov obnoven jako součást aktivního záplavového území.

·        Rehabilitace Císařského ostrova. Povodeň zničila rozsáhlé zahrádkářské kolonie, ležící na pozemcích města Prahy, a  tak se otevřel prostor pro vytvoření dalšího přírodě blízkého, průtočného parku. Jedním z ochranářských námětů jsou výsadby autentického vltavského topolu černého po obvodu převažujících travnatých ploch.

·        Rekonstrukce Malé říčky. Odbahňování Malé říčky, tedy zbytku původního bubenečského říčního ramene, připravoval pražský Magistrát již před povodní. Ta Malou říčku těžce zdevastovala a odbahnění nejspíše urychlila. Bez dalších odkladů bylo zahájeno v rámci celkové rekonstrukce.

·        Vodohospodářské úpravy v Královské oboře. Povodňové zatopení, jím způsobené škody a následující rekonstrukční zásahy otevřely cestu pro zásadnější úpravy, a to zejména ve dně bývalého rudolfinského rybníka, v tzv. Růžových sadech. V minulosti se hovořilo o problémech se zamokřením tohoto území. Špatný stav rosaria a příliš vlhké, obtížně obhospodařovatelné louky vyvolávaly pochybné návrhy provést tu soustavné odvodnění. Povodeň zničila rosarium a louky dočasně proměnila přímo v  mokřady. Nyní je vhodné provádět technická opatření, nikoliv však odvodňovací. Více než dříve je teď zřejmé, že odvodňovat dno bývalého rybníka by byl nesmysl a že vysoké polohy hladiny vody lze naopak využít jako výhody. Vyhloubením dalších tůní lze ve středu Královské obory vytvořit vysloveně vodní park, podstatně členitější a bohatší než dosud.

Břehové porosty na Vltavě

Břehovým porostům nebyla dosud ze strany správce toku věnována dostatečná pozornost. Vnímány spíše jako cosi, co je na obtíž a co není důsledněji potíráno jen z důvodu nedostatku prostředků, byly břehové porosty udržovány zpravidla jen nahodilými zásahy, řešícími vzniklé provozní problémy. Míra poškození porostů za povodně závisela na poloze vůči hlavnímu povodňovému proudu. Na některých místech byly stromy téměř souvisle vyvráceny, jinde odolaly bez větších škod. Poměrně dobře přestály povodeň vzrostlé stromy. Zejména topoly projevily, že zaplavované nivy jsou jejich přirozeným stanovištěm. Pokud již větší stromy padaly, pak častěji následkem podemletí, než vyvrácením silou proudu. (V Královské oboře padlo ztrátou stability při zbahnění půdy větší množství dubů červených. To však souvisí s jejich nevhodností pro danou polohu. Padlé červené duby měly uhníváním výrazně redukované kořenové systémy.) Mladší stromy odolávaly proudu hůře a mnohé se vyvrátily. Správci toku zahájili odstraňování škod v nejpostiženějších místech. Například na břehu v Podhoří, na severním okraji Prahy, namísto odstraňování vývratů, zahájili celkový výrub břehového porostu. Povodňová poškození zřejmě vytvořila příležitost uskutečnit technicistní představu o „čistých“ březích. Tento přístup je ovšem velmi problematický. Z hlediska ochrany přírody a krajiny a funkčního využití břehů řeky, ve významném krajinném prvku a navíc zde v nadregionálním biokoridoru, porosty k řece patří. Je nutné je vhodně udržovat, a ne ničit. I z hlediska samotné správy vodního toku je souvislé odstraňování porostů velmi problematické. Přiměřeně udržované porosty představují poměrně málo významnou překážku v povodňovém proudu.  V letech následujících po smýcení nutně následuje intenzívní nástup mladorostů. Pokud ty nejsou poměrně náročně udržovány, mohou znatelně omezovat povodňovou průtočnost území.

Správná údržba břehových porostů dbá na jednu stranu poměrně řídkého, pro povodně prostupného zapojení. Na druhou stranu však pečuje o dispoziční a velikostní členitost porostů a vhodnou druhovou skladbu. V porostu musejí být respektovány nejen perspektivní stromy středního věku, ale též velcí a členití jedinci, cenní mimo jiné velmi bohatým dalším oživením, a také mladé exempláře, nezbytné pro obnovu porostů.

Činnost správců vodních toků, a to v první řadě na území Prahy, by se měla přizpůsobit tomu, že břehové porosty jsou přirozenou a nezbytnou součástí říčního koridoru, podílejí se na jeho hodnotě a významně přispívají k jeho krajinotvorným, resp. městotvorným funkcím. Správa břehových porostů by tedy měla nabýt charakter soustavné a cílevědomé sadovnické péče a v rejstříku aktivit správců toků by měla mít přinejmenším stejně důležité místo, jako třeba udržování plavební cesty. V tomto duchu by měla být vedena již obnova porostů poškozených nebo zničených povodní v roce 2002. Součástí této obnovy mohou být i dílčí programy, jako potlačování nepůvodních dřevin a invazních bylin, podpora původního topolu černého, omezování chorob dřevin.

Silně poškozeny byly druhotné nivní háje na Císařském ostrově. Před povodní byly pro svoji členitost ceněny zejména jako bohatá ornitologická lokalita. Mladší stromy a podrost byly z velké části vyvráceny proudovými účinky povodně. Rozlivem do plochy a působením stromů tu docházelo ke zpomalení povodňového proudu, což se projevilo usazením obrovského množství plaveného materiálu, hlavně dříví a různého odpadu. Po povodni bylo nutné tento materiál odstraňovat strojně, a při tom byla dokonána zkáza podrostu, náletů i výsadeb hodnotnějších dřevin, prováděných v minulých letech. V zájmu především obnovení podrostu a s ním podmínek pro ptactvo již dobrovolníci z Českého svazu ochránců přírody zahájili skupinové výsadby vhodných dřevin a výsevy žaludů dubu letního. To může být na strojně upravených plochách, zbavených drnu, poměrně efektivní způsob.

Poškození parku ve Veltrusích

Na Vltavě pod Prahou spočívaly povodňové škody na přírodních objektech převážně ve vývratech a polomech břehových porostů, v částečném zanesení některých tůní a starých ramen splaveninami a v zanesení nivních hájů plaveným materiálem. (Případná chemická kontaminace území není zřejmě dosud plně vyhodnocena a informace o ní jsou spíše nahodilé.) Tyto škody byly svým způsobem kompenzovány částečnou povodňovou revitalizací nivy, hlavně narušením regulačních staveb či jejich překrytím splaveninami,. K soustředěným škodám na přírodních územích,  až na park ve Veltrusích, nedošlo. Velmi zjednodušeně lze říci, že v kaňonu od Prahy po Kralupy neměla povodeň v tomto ohledu co poškodit, a v úseku do Mělníka se rozlila do plochy, což do jisté míry rozptýlilo její dynamické účinky. V tomto velmi zjednodušeném pojetí Veltruský park leží právě v místech, kde se povodňové proudy rozlévaly z hlavního řečiště do plochy.

Rozhodující části parku byly plošně přelity. Došlo k poškození porostů i staveb, k naplavení neseného materiálu a k poškození starého říčního ramene, zakomponovaného do parkové úpravy a před několika lety zčásti rekonstruovaného. Největší poškození parku se ovšem odehrálo v jeho severní části. Tam území parku tvoří vnější stranu oblouku vltavského koryta. Povodňový proud v těchto místech opustil řečiště a probíhal napříč územím parku, aby dál pokračoval územím mezi Vltavou a Labem. Tento proud na délce téměř půl kilometru zničil a roznesl upravený břeh, tvořící okraj parku, a na jeho místě vytvořil mimo původní půdorys řečiště rozlehlou tůň. Z úrovně terénu v parku, kde byly až do zahájení sanačních prací patrny pozoruhodné ukázky eroze ornice v pruzích, spadala k této tůni, resp. k řece štěrková pláž v mírném, přirozeně stabilním sklonu. Dále postupoval povodňový proud napříč parkem a v místech někdejších parkových polí či luk uložil místy i více než metr mocné vrstvy převážně písčitých splavenin. K tomu zřejmě přispělo to, že na protilehlém okraji parku se proud musel procezovat poměrně hustým pásem vegetace podél starého říčního ramene, a tím se zpomaloval.

Vnitřní území parku silně utrpělo a vyžaduje rozsáhlou rekonstrukci. Ovšem zničení upraveného břehu, vznik tůně a štěrkové pláže nelze hodnotit jednoznačně negativně. Z pohledu tvorby krajiny tyto změny vykazují znaky, které je řadí k samovolným povodňovým revitalizacím. Upravený břeh se strmým svahem k řece, částečně plnící funkci břehové hráze, pokrytý nepříliš kvalitním porostem s dominancí bezu černého, dříve prakticky odděloval park od řeky, vytvářel velmi jednoduchý průběh břehové čáry a ekologicky velmi chudé rozhraní mezi řekou a souší. Naproti tomu povodní vzniklé utváření terénu má členitou břehovou čáru a tůň v kombinaci s mírným sklonem pláže vytvářejí podstatně bohatší rozmezí vody a souše. Lze říct, že prostřednictvím pláže by mohl park začít komunikovat s řekou. (Požadavek odstranění pohledově rušivých provizorních objektů a nepořádků na protějším břehu Vltavy, u Ouholic, je ovšem zcela samozřejmý.) Z hlediska administrativního a ekonomického - pokud by přetvarování břehu, vyhloubení tůně a vymodelování pláže bylo prováděno uměle, podle všeho by splňovalo požadavky na opatření, podporovaná dotačním Programem revitalizace říčních systémů. Náklady těchto opatření by se pohybovaly přinejmenším v řádu milionů korun.

Zatím však pracoviště památkové péče, které veltruský areál spravuje, pokládá za jediné přijatelné řešení obnovení stavu území z doby před povodní. Poukazuje na jedinečnost kompozice parku, který je vskutku ojedinělým příkladem v minulosti běžného schématu kombinujícího okrasné parkové prvky a hospodářsky využívané plochy. Pro revitalizační řešení, které by využilo nově vzniklého stavu k obohacení přírody, krajiny i samotného parku, zatím větší pochopení projevovali někteří zástupci správce vodního toku. Vedl je k tomu mimo jiné první odhad nákladů pouhé obnovy břehové hráze, který se pohyboval kolem 80 milionů korun. Přitom jejich potřebám by zřejmě postačovalo i výrazně úspornější řešení, zajišťující pouze stabilitu břehu a plavební dráhy. Reálný vývoj po povodni bohužel zatím představoval zřejmě nejhorší možnou variantu - provizorní zavážení břehové nátrže různorodým povodňovým materiálem, vyvezeným z parku. Pokud tento postup nebude zakončen nákladným regulérním obnovením upraveného břehu, může být výsledkem rumiště, za případných dalších povodní zřejmě velmi nestabilní.

Revitalizační zapojení povodňové nátrže do kompozice parku by samozřejmě vyžadovalo komplexní posouzení. Nátrž by mohla území parku nepříznivě odvodňovat. Tento vliv ovšem lze vyvážit rekonstrukcí obvodového starého říčního ramene - která bude beztak nutná, a to vzhledem k povodni spíš dříve než později.

Ing. Tomáš Just

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, středisko Praha

(autor je vodohospodář, absolvent Stavební fakulty ČVUT)