Novodobý vývoj kotliny

Novověk přichází do Trojské kotliny s prvními habsburskými císaři, kteří začínají přetvářet Královskou oboru v park. V polovině šestnáctého století vzniká velký rybník ve středu obory (dodnes se z něj dochovaly hráze a ostrůvek, dnes kopeček uprostřed Růžových sadů, s věkovitými duby). Císař Rudolf II. nechal pro zásobování tohoto rybníka prokopat pod Letnou štolu, posléze po něm pojmenovanou, a přestavět mlýn v Bubenči, zvaný pak Císařský. První podstatné změny, ke kterým dochází po odstranění následků všeobecného rozvratu za třicetileté války, opět přispívají k budoucímu kulturnímu a rekreačnímu charakteru kotliny. V osmdesátých létech 17. století nechává stavět Václav Vojtěch ze Šternberka v Zadním Ovenci výstavný zámek, zvaný posléze Troja. Počátkem 19. století se mění Královská obora ve veřejný park a je postupně upravována do novodobé romantické podoby.

V 19. století se začínalo rozpadat tradiční zemědělství. Epidemie révokaze podlomily trojské vinařství, čímž začal nenápadný proces znehodnocování a ruderalisace (proměna v rumiště) původně obhospodařovaných pozemků, nebo naopak jejich proměny ve stepi a háje.

Průmyslová éra vstupuje do Trojské kotliny, začíná ji pozměňovat a ničit ve třicátých létech 19. století. Tehdy vzniká v Bubenči u Císařského mlýna papírna, údajně s prvním papírenským strojem v Čechách. Ve čtyřicátých létech se pak do Královské obory zařezává železnice - drážďanská trať z Prahy na Kralupy. Katastrální mapy ze 40. let ještě zachycují kotlinu jako převážně nedotčenou zemědělskou krajinu. Ale již v sedmdesátých létech 19. století startuje éra mohutného růstu města, která se projevuje vznikem průmyslu i bytové zástavby zejména v Holešovicích. Jižním okrajem Královské obory je vedena další železniční trať, Buštěhradská dráha. V roce 1890 je východní část Královské obory zabrána pro zřízení zemského výstaviště, na němž se již následujícího roku koná slavná Jubilejní výstava. Přelom století byl ve znamení velkých inženýrských staveb. Celý tok Vltavy byl regulován, v kotlině vzniklo zdymadlo, sestávající z jezu v Troji, plavebního kanálu a plavebních komor v Podbabě. Tím se významně změnil běh řeky kotlinou, původní levostranné rameno bylo zachováno pouze jako parková vodní plocha, zvaná Malá říčka. Současně probíhala výstavba první soustavné moderní kanalisace města Prahy, jejíž sběrače se sbíhaly do Bubenče. Tam byla v létech 1901 až 1906 poblíž plavebního kanálu postavena v Praze i v Čechách první čistírna odpadních vod. V téže době se ale v trojské části kotliny rozšiřuje noblesní zástavba zahradních vil, která podporuje rekreační charakter území. Chudší vrstvy pražského obyvatelstva pak získávají části kotliny pro rekreaci, ale hlavně pro drobné pěstitelství, v bídných létech první světové války. Tehdy vznikají zahrádkářské kolonie, zahrady a “letní byty” lidí, kteří nemají na vily v Podhoří.

Další vlna růstu města přichází s meziválečnou prosperitou, ve dvacátých létech. Kotlinu obkličují jednotvárné čtvrtě, rostoucí podle moderního regulačního plánu - Bubeneč (Letná), Dejvice. Zahušťuje a modernisuje se průmyslová zástavba Holešovic, z níž se jako chapadlo vysunuje na protější břeh Vltavy Trojský most, nyní most Barikádníků, zárodek dnešní severojižní magistrály. V Troji bylo postupně zasypáváno postranní říční rameno, oddělující Holešovický ostrov. Dělo se tak nejspíše v rámci dobového tažení proti komárům, protože zisky pozemků, které tato akce přinesla, nebyly dodnes využity.

Ke kulturnímu poslání Trojské kotliny výrazně přispěl majitel panství Alois Svoboda. V roce 1922 daroval československému státu vedle zámku též rozsáhlé pozemky v Troji s tím, že na nich má být vybudována zoologická a botanická zahrada. Kdyby nebyl tímto způsobem předešel pozemkovou reformu roku 1923, tyto plochy by byly nejspíše rozparcelovány a dnes by byly zastavěny vilami a rodinnými domky. Zoologická zahrada také byla otevřena již v roce 1931, pod zakladatelským vedením profesora Jiřího Jandy.

Po druhé světové válce se postupně dál svírá obruč města kolem Trojské kotliny. Politické změny v roce 1948 způsobily zánik soukromého hospodaření a podnikání. V kotlině to znamenalo jednak postupné chátrání četných provozních objektů, jednak zrychlený úpadek tradičních forem obhospodařování ploch. Značná část někdejších zahrad, sadů, ale i polností měnila svůj charakter. V říční nivě, hlavně na ploše bývalého Holešovického ostrova, se tyto plochy uvolnily pro šíření městské periferie - staveništních dvorů, skladů a skládek. Dodnes nebyl tento nepořádek odstraněn. Naproti tomu do četných opuštěných ploch ve svazích nad Trojou se šířily přírodní porosty, které dnes ceníme jako háje a květnaté křoviny. Tyto procesy, včetně úplného vymizení drobné pastvy, přispěly k tomu, že dnešní kotlina má podstatně větší podíl vyšší zeleně než před válkou.

Na přelomu 50. a 60. let vznikla v srdci kotliny, na Císařském ostrově, nová čistírna odpadních vod. Výstavba se neobešla bez rušivých zásahů do širšího okolí. Střed ostrova, který do té doby pokrývaly převážně promenádní palouky, se proměnil v navážky. Rozmáchlost doby se však projevila i příznivě. V rámci projektu tzv. Zeleného pásu kolem Prahy byly na severním okraji kotliny, na rozhraní svahů a pozdějšího bohnického sídliště, vysázeny lesní porosty. Dnes je nemůžeme zvlášť oceňovat z hlediska přírodovědeckého, nicméně slouží rekreaci lidí ze sídliště a vpodstatě chrání cennější území, ležící pod nimi ve svazích.

50. a 60. léta jsou dobou vzniku velkých dopravních projektů, které zčásti straší kotlinu dodnes. Z nich byla realisována severojižní magistrála, probíhající okrajem kotliny po mostě Barikádníků. Horliví dopravní experti se od té doby nemohou vyrovnat s tím, že přes kotlinu nevede žádný další silniční most a podobná komunikace. Stále navrhují různé takové stavby. Věřme, že Praha si bude natolik vědoma přírodních, kulturních a rekreačních hodnot kotliny, že podobné zásahy nepřipustí a uchová ji jako celek.

V roce 1968 byla založena Pražská botanická zahrada (PBZ) a přidělena jí většina rozlohy svahů mezi Trojou a Bohnicemi. Vznikla poněkud monstrózní koncepce, v jejímž jméně byly k zahradě připojeny i četné pozemky a stavby v Podhoří a po obvodu Troje, s nimiž pak zahrada nedokázala správně hospodařit. Neblahým příkladem je památkově chráněná novorenesanční vila v Podhoří, která se tímto způsobem stala zříceninou. Projekt botanické zahrady v tradičním smyslu toho pojmu se nakonec do roku 1989 vpodstatě neuskutečnil a zahrada - jako instituce - po celé toto období působila především jako správce velkého, přirozeně se vyvíjejícího komplexu trojských svahů. V této roli se PBZ zcela zásadním způsobem přičinila o to, že území zůstalo vcelku, neporušeno výstavbou.

70. léta jsou také obdobím nástupu soustavné státní ochrany přírody. V areálu Pražské botanické zahrady byla zřízena maloplošná chráněné území Havránka, Salabka a Podhoří a péče o ně se počala vyvíjet od pasívní konzervace k odborně plánované údržbě.

V téže době dochází  k výustavbě po obvodu kotliny. Na polích kolem starých Bohnic vzniká obrovské sídliště. Mizejí zbytky starých, nábřežních Holešovic a jejich území se mění v neobydlenou technoidní krajinu. Před většími škodami zřejmě kotlinu zachraňuje sílící hospodářská stagnace : sice vznikají smělé projekty (celostátní dům pionýrů v Troji, silnice přes Královskou oboru, přemostění Vltavy v Podhoří a jiné), ale na jejich uskutečnění nejsou prostředky.

V průběhu 70. let se v kotlině také začíná projevovat dobrovolná občanská ochrana přírody. V Praze 8 vzniká základní organisace Českého svazu ochránců přírody, která se ujímá péče o chráněná území tohoto obvodu. Práci této organisace vedou významní odborníci, zejména geolog Dr. Jiří Kříž a dnes patriarcha české botaniky, Prof. Josef Dostál. V roce 1981 pak vzniká základní organisace téhož svazu “Troja”, s působností v Praze 7. Nejprve se věnuje regeneraci středu Císařského ostrova, jehož háje jsou především významnými hnízdišti ptactva, posléze chráněným i dalším přírodním územím v Troji.

Před listopadem 1989 bylo veřejné mínění rozjitřeno záměrem vést jižním okrajem Královské obory silnici vnitřního městského okruhu. Docházelo i k manifestacím za Stromovku, které rozháněla Bezpečnost. Na převratových občanských shromážděních v Praze 7 byl označován tento projekt za jeden z hlavních “místních hříchů” komunistického režimu. Veřejnost projevovala rozhodný zájem na tom, aby park nebyl narušován, a naopak aby se výrazně zlepšila jeho údržba.

V nových společenských poměrech se počátkem 90. let podařilo v ochraně Trojské kotliny dosáhnout některých významných kroků. V roce 1990 vyhlásily orgány památkové péče, za podpory místních obyvatel a ochránců přírody, trojskou osadu Rybáře památkovou zónou. Tím zachránily její část před zničením při výstavbě diplomatické čtvrti. Téhož roku zastupitelstvo města Prahy vyhlásilo v pravobřežní části kotliny oblast klidu Drahaň - Troja, převedenou posléze novým zákonem o ochraně přírody a krajiny do kategorie přírodní park. Následujícího roku byla stará kanalisační čistírna v Bubenči prohlášena kulturní památkou. Otevřenější projednávání stavebních záměrů a územního plánu, jehož se aktivně zúčastnily ochranářské organisace, nepochybně přispělo ke správnějšímu směřování rozvoje města v kotlině. Podle zpracovávaného nového územního plánu je kotlina určena přírodě, kultuře a rekreaci, rušivé zásahy se omezují. Neuspěly některé nové devastační projekty.

Troja se stala znovu samostatnou městskou částí. Její obyvatelé tak získali příležitost lépe rozhodovat o svých záležitostech, kromě jiného prosazovat svůj zájem na zachovalém prostředí této části Prahy.

Po období počáteční nejistoty nabyla správa města vůli uchovat a rozvíjet Pražskou botanickou zahradu. Bylo sice omezeno okrajové pásmo zahrady, které zasahovalo do obytných částí Troje, vlastní přírodní území ve svazích nad Trojou však bylo zachováno. Většinu restitučních nároků město vyřešilo poskytnutím náhradních pozemků, takže nebyla poškozena celistvost areálu. Vznikla nová koncepce rozvoje zahrady, která v její východní části rozvíjí exposice, západní část udržuje jako přírodní park.

Nejen pro objektivní nevhodnost, ale také pro značný odpor veřejnosti a ochranářských iniciativ, byla v roce 1995 odložena zcela nepříznivá varianta městského silničního okruhu, zvaná DANA. Měla spojovat Dejvice a Holešovice tentokráte po severním okraji Královské obory, čímž by přeťala celou Trojskou kotlinu vedví. Pokud se tento komunikační záměr prosadí, nejspíše bude realisován ekologicky i dopravně příznivějším tunelem pod Letnou, podle varianty zvané HANA, případně raženým tunelem pod Královskou oborou dle varianty BLANKA.

Ke stinným stránkám současného vývoje patří značný nárůst automobilové dopravy, který zesiluje tlak na výstavbu komunikací. Celková koncepce pražské dopravy je obestřena mnoha otazníky a v žádném případě nebyly učiněny dostatečné pokusy, využít v první řadě možností dopravních úspor a předností veřejné hromadné dopravy.